V šedých tónech - Ruta Sepetys
Originální název: Between Shades Of Gray
Český název: V šedých tónech
Autor: Ruta Sepetys
Překladatel: Petr Eliáš
Nakladatelství: CooBoo
Žánr: YA, Historie
Počet stran: 288
Rok vydání: 2013
Série: -
------------------------------------------------------------------------------
Anotace:
Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde
na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná
policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká
je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí,
spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si
vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k
výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno
ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá,
že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit.
Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům
nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při
popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.
Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň
lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet
člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho…
------------------------------------------------------------------------------
Zatkli mě v noční košili. Když o tom tak přemýšlím určitých náznaků jsem si všimnout mohla. V krbu se pálily rodinné fotografie,
matka pozdě v noci zašívala nejlepší stříbro a šperky do podšívky kabátu a
otec se nevrátil za práce. Můj mladší bratr Jonas se pořád vyptával. Já
taky, ale asi jsem to odmítala přijmout. Až později mi došlo, že matka s
otcem chtěli odjet. Neodjeli jsme. Odvezli nás.
----------------------------------------------------------------------------
Můj názor:
Wau! Ještě ted lapám po dechu a snažím se z té četby vzpamatovat. Neuvěřitelné co všechno si Lina vytrpěla, ale nejhorší na tom je to, že to co zažívala Lina zažívali lidé opravdu. Různé nemoci, ponižování, bití, zimu, hlad... Zkrátka mučení. Lusknutím prstů Lina ztratila oba dva rodiče... Při dojemných scénách jsem opravdu pár slz uronila a uvědomila jsem si, že já bych nic takového nezvládla prostě bych nedokázala o život bojovat. Líbí se mi, že tato kniha je o tématu o, kterém se lidé nebaví a asi bavit ani nechtějí a vůbec se lidem nedivím. Myslím, že tak silně procítěnou knihu jsem ještě nečetla, ale jsem strašně ráda, že jsem se k ní dostala. Vždy když v knize někdo pocítil hlad zkroutil se mi žaludek a úplně jsem cítila jak mám hlad také i když jsem byla po obědě. Rozhodně by jsme si měly z těch lidí, kteří byli v táborech vzít ponaučení... Zato jak bojovali za svou zemi a byli odhodlaní bojovat až dokonce svých sil o svůj život a nenechali si vzít svoje lidství... Kniha se mi strašně líbila stala se mým "zlatíčkem" Rozhodně stojí za přečtení. Doporučuji!!-------------------------------------------------------------------------------
Matka dál mluvila rusky a vytáhla z kabátu kapesní hodinky. Poznala
jsem je. Byly po jejím otci a v měkkém zlatě vzadu bylo vyryté jeho
jméno. Policista po nich chňapl, pustil Jonase a začal křičet na lidi
vedle nás. Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To
ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek.----------------------------------------------------------------------------------
Úryvek :
Lidé
mluvili o válce a o tom, jak by nás Němci mohli zachránit. Plešatec pro
jednou neříkal vůbec nic. Přemýšlela jsem, jestli to, co říkal o
Hitlerovi, je pravda. Že bychom vyměňovalo Stalinův srp za něco ještě
horšího? Nikdo si to zřejmě nemyslel. Tatínek by věděl, jak to je. Tyhle
věci vždycky věděl, ale nikdy se mnou o nich nemluvil. Bavil se o tom
jenom s matkou. Někdy v noci jsem z jejich ložnice slýchala šepot.
Věděla jsem, co to znamená: Mluví o Sovětech. Pomyslela jsem na tátu.
Ví, že je válka? Ví, že máme všichni vši? Ví, že jsme tu namačkaní s
mrtvým dítětem? Ví, jak moc mi chybí? Sevřela jsem v kapse kapesník a představila si jeho usměvavou tvář.
To dopoledne se matce začalo dýchat hůř. "Zahřej ještě nějaké cihly, Lino", Řekl mi bráška. "Je jí zima." Najednou se na něj podívala. Otevřela pusu, ale nevydala ani hlásku. Chvění ustalo. Ramena ji povolila a hlava klesla. Pohled v jejích očích se vyprázdnil.
Lidé
mluvili o válce a o tom, jak by nás Němci mohli zachránit. Plešatec pro
jednou neříkal vůbec nic. Přemýšlela jsem, jestli to, co říkal o
Hitlerovi, je pravda. Že bychom vyměňovalo Stalinův srp za něco ještě
horšího? Nikdo si to zřejmě nemyslel. Tatínek by věděl, jak to je. Tyhle
věci vždycky věděl, ale nikdy se mnou o nich nemluvil. Bavil se o tom
jenom s matkou. Někdy v noci jsem z jejich ložnice slýchala šepot.
Věděla jsem, co to znamená: Mluví o Sovětech. Pomyslela jsem na tátu.
Ví, že je válka? Ví, že máme všichni vši? Ví, že jsme tu namačkaní s
mrtvým dítětem? Ví, jak moc mi chybí? Sevřela jsem v kapse kapesník a představila si jeho usměvavou tvář.
---------------------------------------------------------------------------------
To dopoledne se matce začalo dýchat hůř. "Zahřej ještě nějaké cihly, Lino", Řekl mi bráška. "Je jí zima." Najednou se na něj podívala. Otevřela pusu, ale nevydala ani hlásku. Chvění ustalo. Ramena ji povolila a hlava klesla. Pohled v jejích očích se vyprázdnil. 
